CHMÝŘÍ V NOSE
Jak se mi v Budapeštském metru povedl husarský kousek s botou
Jednoho pošmourného odpoledne když jsem uzrával v Hospůdce nad Viktorkou to přišlo!Zpočátku to bylo takové lechtání nepokojným orlím pírkem na jazyku. Vzápětí se však proměnilo v chuť na originál Barack pálinku, která mi onehdy v Maďarsku neuvěřitelně chutnala a pokud je mi známo je k mání pouze tam. Nikde v českých kořalných sadech jsem její lahve s obrázkem husara a broskve kvést nenašel. Nicméně ono lechtání se stalo předzvěstí plánu a plán skutkem. Za čtyři dny časně ráno jsem vybaven objemným batohem vystoupil na Budapeštském nádraží Kelety. Předvánoční Budapešt se leskla výzdobou jako vypjatá hrud medailemi a centrální třída Rakoczy mě přívětivě objala. V nejbližší veřejné jídelně jsem posnídal hustou rybí polévku a vydal se rovnou za nosem. Plán byl jasný: obhlédnout památky ,trochu si zahýřit, pak natankovat batoh a hurá na nádraží. Ale jako vždy se přihodilo něco nečekaného. Večer ve vagonu metra náhle tlampač nad mou hlavou zachrchlal a já zaslechl cosi jako kelety a budvar. Ha! Kelety je název nádraží! Nekompromisně jsem se začal prodírat ke dveřím které se již zavírali. Stihl jsem se ještě vysunout ven. Ale pic kozu do vazu pytlem meruněk! Moje bota zůstala sevřena v čelistech. Lup! Trhl jsem prudce nohou jako zaseknutou šavlí. Dveře zacvakli a moje bota pokračovala dál v cestě beze mě. Já zůstal s jednou nohou v ponožce na nástupišti metra. A ještě k tomu v prosinci uprostřed Budapešti. A co teď? Připadal jsem si jako husar vyhozený ze sedla, maďarsky umím totiž zřetelně vyslovit pouze ször (pivo) a Barack pálinka. Obklopen podezřívavými pohledy jsem odhodlaně vyrazil hledat nějaký dispečink. Když jsem tam ukázal na svoji bosou nohu a posunkem naznačil pohyb zavíraných dveří první reakcí byl více než upřímný smích. Půvabná dispečerka cosi zabrebentila do mikrofonu a nabídla mi židli včetně horkého čaje (o hlt pálinky jsem se raději neodvážil požádat). A čekalo se. Asi po půl hodině mi spadl kámen ze srdce až se na Dunaji udělalo tsunami. Vešel totiž zřízenec s mojí botou v ruce. Řádně obut jsem tedy opět bujaře vyskotačil do ulic. Ještě jsem stihnul vypít čtyři szöry (piva) a celkem v klidu nasednout do expresního hospodovlaku směr Bořivojka. I přes ten husarský kousek s botou musím konstatovat že moje Budapešťská mise dopadla víc než na výbornou. V lednici mám pět litrů Barack pálinky a navíc jsem se přiučil cizímu jazyku. Velmi dobře teď vím jak se řekne maďarsky bota a dveře.
Jak jsem uviděl špulku a namotal se ke stolu
Přišel den kdy nebyl pátek ani sobota ale byl svátek po výplatě, tudíž se moje peněženka nepokojně vrtěla v kapse. Kolem jarně voněla probouzející se chodníková příroda nad níž Bořivojka rozvírala náruč svých hospůdek i restaurací jako žádostivá milenka klepeta. Noční dobrodružství tajemně lákala a tak jsem tedy vzlétl. Jak si to tak vesele plachtím po chodníku, náhle jsem před sebou uviděl sošnou nymfu která svou vlnivou chůzí vyšpulovala svoje skryté i odkryté zákruty. Připomínala mi pomaloučku roztočenou špulku na niti. Jakési elegantní Jojo. Na protějším chodníku se zase vznášela o něco baroknější ale viditelně peprnější včelka Čmelka. Zahleděn jsem málem přešel svůj první cíl: Hospůdku Nad Viktorkou. Tam mi to po pátém chmelovém kvítečku v bubnu hlavy začalo vířit tak intenzivně, že mě napadlo všechny ty nymfy nějak popsat, srovnat a zařadit. Požádal jsem proto výčepáka Šášu o několik balíčků účtenek a začal registrovat. Tu první kterou jsem uviděl krátce po startu jsem automaticky nazval Špulkou, což přirovnáno k systému hodnocení zábavních podniků je nejvyšší třída podobná luxusnímu kabaretu Mouling Rouge v Paříži. Další krásná nymfa ale už o něco méně vyšpulenější je Lurda ,potom následuje Grha, po ní již zmíněná Čmelka, poté Cucatka pak Vrutka, Žbucha a tak dále až k té relativně nejneforemnější kterou jsem nazval Spečma. Byl to velmi rozsáhlý seznam názvů i popisů . Přede mnou neustále vyvstávali další souvislosti jako matematické rovnice před Einsteinem. Popsané účtenky jakoby odněkud pořád sněžily a košatili se. Nakonec jimi byl pokryt celý stůl a další přibývaly.Už ani zem této záplavě neunikla. Dokonale jsem se do toho zamotal. A do toho přišel ke stolu kamarád básník . Přisedl k zasněženému stolu a jeho první slova byla: „Ty vole Edo co to tady vyvádíš?“ Vysvětlil jsem mu o co se jedná. Okamžitě byl pro tuto myšlenku nadšen a papírků začalo přibývat dvojnásobně. Naše bádání vzápětí ještě umocnil příchod skupinky evidentně rozjařených žen které usedli hned k vedlejšímu stolu. A potom začali první spory. Já jsem jednu z nich označil za Spařmu ,ale kamarád trval na tom že je to Žbucha. Náš hlasitý spor se brzy ocitl v hledáčku agresivity právě oné monumentální bytosti. A již se schylovalo k jeho ráznému rozuzlení! Naštěstí vše dobře dopadlo. Její spolustolovnice jí udrželi v sedě. Po několika chlácholivých větách zavládl kořalkový smír. Nakonec jsme se namotali k jejich stolu. Společně s nimi tam roztočili jezírka piv i jiných lahůdek a bylo veselo.Všechny potom byli Špulky!A ty papírky? Popadali na zem, aby bylo co zametat.
Pan Mlsoň a holubí rodinka
Pan Mlsoň bydlel v jednom malém městském bytě s okny do dvora. Až na občasné koncerty sousedských hádek byl dvůr tichou oázou zdobenou rozlehlými stromy, které vždy na jaře zeleně zakryly výhled na oprýskané stěny a výtahové šachty protějšího bloku domů. Členitá džungle různých okének,parapetů,cihlových zídek a stříšek na tomto dvoře byla přirozeným rejdištěm obojživelníků, ptactva, savců, hlodavců a nepřeberného počtu rozmanitých druhů lezoucího i létajícího městského hmyzu. Jenom ryby tu chyběli. V tomto přírodním společenství dominovala nepřehlédnutelná skotačící a za slunných dnů se vyhřívající stádečka koček rozmanitých tvarů i velikostí nad nimiž kroužili vypasení holubi. No a jak už to na Zemi bývá tak i na tomto dvoře se na jaře vše probouzelo k životu stejně jako v lese. Příroda zde ukazovala svou přirozenou, ničím nepřikrášlovanou ale ani nezošklivovanou tvář. Dvůr byl jakýmsi satelitem lesa a přírodních zákonů uprostřed šedivého bloku městských domů. A jednoho dne se zatím ještě nic netušící pan Mlsoň měl stát součástí tohoto přírodního soukolí.
Toho prosluněného pátečního rána krátce po osmé pan Mlsoň, ostatně jako obvykle touto dobou trůnil v oné místnosti a dočítal včerejší noviny. Okénkem mu na záda příjemně hřálo sluníčko a čas jemně plynul jako tiše klouzající oblázky na porcelán. Takové chvilky ranního rozjímání dávali panu Mlsoňovi náboj a chuť do života, stejně jako by objímal statné lípy v přírodních scenériích Českého Ráje. Náhle se za jeho zády z okénka ozval mohutný tlukot o sklo a hlasité zvuky podobné hýkání osla i křiku racka zároveň. Stín zakryl slunce a pan Mlsoň s úžasem a celý vystrašený spatřil obrovského orla který se dobýval do okénka. Po chvíli se mu ulevilo. Nebyl to orel ale dva holubi svářící či pářící se na parapetu za oknem. Děsivé zvuky a stín podobný stínu orla pocházeli od nich. Po chvíli odlétli. Pan Mlsoň opatrně otevřel okénko a nahlédl na parapet hustě pokrytý modře šedavým trusem. A na něm bylo s větviček a listí spletené hnízdo. „Vajíčka k snídani! A holubí jsem ještě nejedl!“ blesklo mu okamžitě hlavou. Prohrábl hnízdo štětkou na záchod a zklamaně zjistil že je prázdné. Avšak potom mu svitlo. Co není může být. Vždyť je jaro a vše teprve začíná. Zavřel okénko a rozhodl se k trpělivosti. Když se k večeru vrátil z práce hned chvátal k oknu zjistit co je v holubím hnízdečku nového. A bylo! V hnízdě načepýřeně seděla mohutná holubice z vroubkovitým zobákem a mlčela. To vypadalo nadějně. „Zřejmě již sedí na vejcích“ napadlo Mlsoně. Byl však dále trpělivý.
Druhý den v sobotu kdy měl volno průběžně sledoval jak otec holub odlétá a zase se vrací k sedící holubí mámě s potravou v zobáku. Každý den sledoval vývoj situace. Dokonce si do předsíně kde byl z okna výhled na parapet přinesl z obýváku křesílko a zřídil mezi květináči pozorovatelnu. Avšak bylo to pořád stejné a začalo to být už i nudné. Táta holub stále odlétal a přilétal a jeho stará seděla v hnízdě jako přibitá. Pan Mlsoň si několikrát řekl: „A teď tam vlítnu , vezmu vejce a bude to!“ Čerstvou šunku měl teď každý den stále po ruce v lednici. Pan Mlsoň měl totiž dobré jídlo rád a zvykl si ochutnávat nové specialitky. Plánoval tedy připravit holubí hemenex. Ale nějak to pořád odkládal. Vlastně ani nevěděl pořádně proč. Na co je ale taková nerozhodnost v přírodě dobrá? Kdo zaváhá nežere a bude sežrán. No a jelikož pan Mlsoň měl také své povinnosti, nemohl stále trávit spousty času sledováním hnízda. A tak se stalo že jednoho dne zaslechl hlasité pípání a zahlédl hrdou holubí mámu jak s žížalou v zobáku krmí malé rozjívené růžové zobáčky. „A je po vajíčkách!“ řekl si zklamaně. Na chvíli zauvažoval: „Masíčko by bylo mnohem lepší než vajíčka, ale nejsem vrah. Od toho jsou řezníci a ty kočky támhle na střeše“. Na holubí rodinku si za ten čas již zvykl a měl ji rád. Když nebyli doma tak jim za okno podstrčil něco od snídaně. Stal se tak součástí jedné malé přírodní rodiny
Jak pan Čupřina ušetřil
Byl podzimní večer, páteční čas. K hýření zval peněženky hlas! Ten večer bankovní poradce a amatérský gynekolog pan Čupřina osiřel sám doma. Manželka i s dcerou odjeli již odpoledne na dva dny ke tchýni kopat a zavařovat brambory. Pro pana Čupřinu bylo tedy přímo nevyhnutelné s tímto pátečním večerem něco mimořádného podniknout. Pro začátek se rozhodl vše řádně promyslet ve své oblíbené hospůdce U Dvou Stehen,
Přesvědčen že tam jistě na něco zajímavého brzy přijde tedy krátce po šesté vyrazil do podzimní mlhy. Jeho přemýšlení u Dvou Stehen se sice mírně prodloužilo na osm orosených chmelových srdíček ale nakonec úspěšně vyústilo v rozhodnutí navštívit vyhlášenou vinárnu Zelenou Bobuli. Tam pak celý večer společně s kamarády probíral světové finanční trhy a burzovní zprávy až skoro do jedné hodiny po půlnoci.
Později když vycházel z vinárny si správně uvědomil, že by bylo vhodné na chvíli si před svou cestou do baru U Žraloka ulevit , odpočinout a dát se dohromady. Což učinil. Poté uveleben a zamaskován dvěma bochníky chleba zůstal pod kolečky pojízdného kontejneru ještě chvíli pohodlně ležet a poklidně relaxoval v měkkém náruči molitanových obalů a hřejivých pokrývek z kartonů a novin. Jak si tak spokojeně pobrukuje náhle se odkudsi vynořili jakési hrozivé siluety. Přistoupili k němu dvě nezakuklené, indigově oděné postavy s vysokými oválnými čely. Když vystoupili ze stínu zjistil že to bohužel jak doufal nejsou mimozemšťané, ale policejní hlídka! Krásná leč přísná noční policistka ho v pestře vysypaném záhonu odpadků neomylně identifikovala. A došlo na to nač zákonitě muselo dojít. Policistka s jeho občankou v ruce ukazovala na hnědou hromádku vedle na chodníku a nekompromisně žádala o smysluplné vysvětleni nejlépe v podobě fialového Palackého který škodolibě vykukoval z jeho rozjívené tobolky. Napůl ležící pan Čupřina vzhlédl k jejím policejním výšinám a rozjařeně navrhnul té krásné Nemesis z hvězdičkami že by toho Palackýho mohli raději společně zkapalnit v baru U Žraloka. V náhlém popudu ho totiž napadlo že by jí mohl v tamních porcelánových budoárech odborně vyšetřit a zjistit jestli má pod slušivou uniformou svou kašnu bez čupřiny nebo s čupřinou. Nejhorší však bylo že jí svůj záměr předčasně vyžbleptnul. A to neměl dělat! Vedle ní stojící zlý příslušník VB Veliký Bomba vytáhl obušek a zeptal se ho jestli chce dnes spát doma. V náhlém rozjasnění mysli mu odpověděl že doma se spí vždy lépe.Zvolil tím tedy svou cestu do Žralok baru bez policistky, bez Palackého,ale zato s několika pokutovými bločky a jedním pomačkaným Komenským v tobolce. Později před Žralok barem si ale spokojeně řekl: „Taky dobře! Alespoň tam ted tolik neutratím“.
Jak jsem si spletl šálek čaje s řadící pákou
Znáte to, někdy na první dojem i docela chutné jídlo zanechá v člověku pod kapotou takové jakoby rachocení a pocit sucha v ústním chladiči. Co ale dělat aby se to spravilo? Dobrým a vyzkoušeným řešením je neodkladná návštěva nejbližšího zavlažovacího servisu. A to nejlépe v nejbližším okolí Bořivojovi ulice kde je těchto zařízení pestrý a dostatečný výběr. Tak jsem tedy nastartoval žízeň a už si to pádil do nejbližšího pivněspolečenského servisu. Jelikož nejblíže byl lokál U Houdků. Propláchl jsem tam rychle chladič a pak vyrazil rovnou v levém jízdním pruhu dál. Kolem Áčka jsem to vzal dolů do Krásovky, tam pak bravurně zatočil , sešel pár schůdků a posléze spokojeně zaparkoval u pivní pumpy U Vyndanejch. Servisman tam byl šikovný a rychlý, takže za chvíli mi tamní Svijanský ležák společně s porcí nakládaného hermelínu řádně promastili motor a částečně i košili. Ale nic naplat už mě to táhlo zase dál. Jak se vám tak sunu pomalým pivní krokem ulicí napadlo mě zařadit vyšší rychlost. A k tomu se výborně hodila nedaleká čajovna Genesis. V provoněném vzduchu i atmosféře jsem se zul a uvelebil v lůně poházených měkkých polštářů. Z mého místa nízko nad zemí byl relativně dobrý výhled na poličku s knihami a krásnou čajovou gejšu . Ta ke mně po chvíli přistoupila oblečena v jakémsi jemném záclonovitém ale bohužel neprůhledném oparu . Pozdravila mě a podala seznam s nabídkou čajů, který připomínal sbírku básní. Požádal jsem pouze o šálek hořkého černého čaje. Tento šálek se stal mojí řadící pákou jejíchž pomocí lze bez úhony zařadit vyšší rychlost z piva na víno ale i naopak. Samozřejmě lze přejít i na ty nejvyšší rychlosti . V čajovně měli otevřeno do půlnoci takže ta možnost že tam ještě dnes přijdu přeřazovat byla celkem reálná. No a pak to byl fofr. Za chvilku jsem již v útulné hospůdce Kopyto rozesmátě popíjel červené víno. Po třech sklenkách jsem si pak objednal šálek hořkého čaje a odešel přeřazen na ještě vyšší rychlost do klubu Chocobamba. U baru jsem si cinknul ledově křištálovou vodku která mi tam už minule tolik chutnala, Zeptal se tam kolik už bylo prodáno výtisků mé básnické sbírky Let opilého orla, které jsem před časem na baru nechal k prodeji a vyjel. Poté opět v čajovně přeřadil zpět na nižší pivní rychlost a vyrazil do nejbližší oblíbené hospůdky U Rozcuchané Ale co čert nechtěl potkal jsem tam starého kámoše Jardu znalce vína a žen, který mi navrhl navštívit vinárnu Pálava kde prý dnes budou krásné divoženy. Takže bylo rozhodnuto a také nutno neprodleně přeřadit na vyšší vinnou rychlost. Na zpáteční cestě z vinárny zpět do Bořivojky jsem ještě těsně před zavíračkou opět navštívil čajovnu Genesis tam znovu přeřadil na pomalejší pivní rychlost a poté opatrně zacouval do Hospůdky Nad Viktorkou. Tam jsem opět pivnil a poté jsem si bohužel bez přeřazení dal medovinu a málem zadřel motor. Ráno po probuzení jsem ihned přeřadil na tu nejnižší možnou rychlost, kterou jsem pak jezdil po celý den. Na vodu